Ve společnosti je hubnutí pomocí „zázračných“ léků stigmatizováno, převládá názor, že tlouštíci by si měli štíhlou postavu odpracovat
Caroline Ruda / Shutterstock.com, koláž Hrot24
Léky na nadváhu
Manžel se bál, že má žena rakovinu, ona přitom jen zhubla. Proč lidé tají, že si pomáhají injekcemi?
Zázračné léky na hubnutí bere půlka Hollywoodu. Rychlé výsledky s sebou ale nesou společenské stigma. Veřejnost má totiž pocit, že kdo nespoléhá na vůli, dietu a cvičení, je podvodník. Kvůli tomu se pak řada lidí za užívání léků stydí a leckdy se nesvěří ani vlastnímu partnerovi.
ptk
Padesátiletá Claire chodí každý pátek spát jako poslední. Obyvatelka britského hrabství Berkshire se pak po špičkách vkrade do garáže a z krabice ukryté v rohu vytáhne lahvičku s lékem Mounjaro. Žena ho užívá bez vědomí rodiny už několik měsíců. Jak zjistil deník The Guardian, není v tom zdaleka sama.
Metodu, o níž mnozí dříve jen snili, začaly nejdříve hojně využívat známé tváře. Jak lék zlevňuje, mohou si ho ale dovolit i běžní smrtelníci. O své zkušenosti s léky jako Mounjaro, Wegovy nebo Ozempic pak uživatelé často anonymně hovoří na sociálních sítích. Diskutující si do skupin chodí pro rady, kam lék schovat, aby nebyl na očích, ale zároveň zůstal v chladu. Jako úkryt leckdy slouží vinotéka nebo třeba zadní část šuplíku na zeleninu v ledničce.
Mezi sdílené strategie patří i lži, které mají nově nabytou štíhlou postavu „prodat“. Někdo tvrdí, že začal chodit do posilovny, jiný se na oko vzdal dezertů.
Cennou informací je varování před obavami blízkých, kteří si začnou kvůli podezřele rychlému úbytku váhy dělat starosti. „Manžel si začal myslet, že mám rakovinu,“ přiznala se jedna z uživatelek medikace.
Nebylo by ale jednodušší prostě říci svému okolí pravdu? Claire se kvůli nadváze stále hůře pohybovala, když si začala lék na hubnutí vpichovat, řekla o tom jen svému osteopatovi a hrstce blízkých přátel. Svého muže ale překvapivě vynechala s tím, že šlo o příliš osobní téma.
„Od půlky listopadu nemám hlad,“ říká, problém s krytím spočívá v tom, že o vaření se doma stará právě její choť. Jeho kulinářským dovednostem odolávala půl roku, dokud jí nezačal dávat menší porce.
„Jenže i tak jsem půlku nechávala. A to už bylo jen dvě třetiny toho, co mi servíroval dřív.“ Nejvíc ho dopalovalo plýtvání jídlem, říká Claire. Byl natolik frustrovaný, že nakonec musela s pravdou ven.
Její vrstevnice z Yorkshiru jménem Eliza zatím tajemství před svým mužem udržela, basu s ní drží kamarádka – také užívá Mounjaro a ani ona doma o syntetickém pomocníkovi nikomu nic neřekla.
Eliza má obavu, že její partner důvody k užívání injekcí nepochopí. Přitom se ani příliš nesnaží před ním léky skrývat. Má je v lednici, ale ví, že on si jich nevšimne. „Je až zarážející, jak jsou lidé nevšímaví,“ konstatuje. Není to ostatně poprvé, co před ním hubnutí tají.
„Jednou jsem jela do Turecka na zavedení žaludečního balonku. Nikomu jsem to neřekla – předstírala jsem, že vyrážím do Londýna na schůzku.“ Jenže ani intragastrický předmět nepomohl, a tak přešla na injekce za 160 liber měsíčně (cca 4600 korun).
Osmapadesátiletý londýnský důchodce Cameron nemá polovičku, před níž by musel něco tajit, i ve zralém věku jím ale zmítají obavy z názoru jeho rodičů. Nechce poslouchat soudy a zlehčování, nejvíc se bojí věty: „Nehubneš tak, jak se má.“
Právě onen „správný postup“ je ale v myslích veřejnosti hluboce zakořeněn. Hubnutí by pode zažité představy mělo znamenat dřinu, cvičení, hlad a odříkání. Kdo hubnoucím očistcem projde, je oslavován.
Přestože výzkumy ukázaly, že vysněná postava není jen otázkou vůle, řada lidí je stále přesvědčená, že stačí jen snaha. Injekce je vnímána jako zkratka líných, která prostě obdiv nezasluhuje. To je jeden z důvodů, proč lidé hubnou tiše a stranou.
Názor, že lidé užívající zázračný lék na hubnutí „podvádějí“, je běžný. „Je to součást širšího pohledu společnosti, která nadváhu stigmatizuje,“ myslí si Gail Bohinová, klinická psycholožka z odborné služby NHS pro zvládání váhy v Gloucestershiru. „Lidé jsou vnímáni jako osobně odpovědní za to, že přibrali.“
Třicátník pracující ve světě módy Paulo je výjimkou. V prostředí, v němž se pohybuje, se o hubnutí hovoří často. Lék Wegovy bere už půl roku a mluví o tom otevřeně, zaznamenal ale i negativní reakce. „Už se mi stalo, že mě někdo přestal zdravit, protože byl zklamaný, že to dělám.“
Podobné ohlasy jsou důvodem, proč uživatelka Mounjara Jasmine o svém hubnutí nemluví. Nedávno pobývala u přátel a jedna z přítomných se svěřila, že bere Ozempic. „Za jejími zády tvrdili, že by ho brát neměla, ale do tváře jí říkali samé komplimenty. Všimla jsem si toho pokrytectví.“
Lidé se nesvěřují z dalších důvodů, problémem není lék sám, ale pocit viny, že nedokázali zhubnout sami. Jiní se stydí za to, že vůbec přibrali. Eliza nemá problém s injekcemi. „Stydím se za to, že jsem tlustá,“ říká.
Čím více dnes hubne, tím víc lidí ale musí obelhávat. O Vánocích na ni dokonce manžel udeřil z otázkou, jestli něco užívá. Odpověděla, že nikoliv. „Teď už je to vidět, a je to dost trapné. Nechci lhát, ale nevím, co říct. Tak mlžím.“
Oslovení uživatelé léků se shodují, že ze svého okolí cítí nátlak, že by si zdravější postavu měli vypotit.
„Debata o těchto lécích bývá stigmatizující – na sítích, v médiích i ze strany zdravotníků. Jako by šlo o zkratku, snadné řešení,“ říká Julia Muellerová z Cambridgeské univerzity, která se zabývá psychologickými faktory obezity.
Opatrné našlapování kolem hubnutí s sebou nese další psychický tlak: „Každý, kdo někdy něco tajil před svým blízkým, ví, jak je to náročné a vysilující.“
Hubnoucí „tajnůstkáři“ ale tvrdí, že jim léky změnily život k lepšímu. Pomohly jim třeba umlčet kolovrátek myšlenek na jídlo. Nešlo o hlad, ale o vnitřního tyrana, který stále všechno v duchu převažuje a počítá kalorie.
Paulo se k léku dostal přes vážný úraz. Utrpěl totiž typ pádu, který se obvykle přihodí lidem kolem osmdesáti, tehdy mu ale bylo třicet. „Vystoupil jsem z auta, převážil se a upadl jsem na silnici. Tehdy mi došlo, že s tím už musím něco udělat.“ Lékaři u něj následně zjistili počínající cukrovku a kardiovaskulární problémy. Od té doby, co bere Wegovy, se ale riziko, že mu selže srdce, snížilo o více než polovinu.
Cameron vidí také samá pozitiva, už se například nezadýchává při chůzi do schodů. „Dřív jsem ušel pět minut a byl jsem celý zpocený. Teď už ne. Krevní testy, játra, tuk v těle – všechny výsledky jsou lepší.“ Další dva lidé díky lékům přestali kouřit, i to totiž může být jejich blahodárný vedlejší účinek.
Přes pozitivní vliv léků zůstává téma hubnutí s pomocí nových vědeckých výdobytků tabu. Jak říká Jasmine: „Lidi tě shazují, že jsi tlustá – ale když s tím něco uděláš, shodí tě stejně.“
Článek deníku The Guardian nepopisuje případy lidí, kterým se kvůli lékům udělalo zle. Mezi celebritami k nim patří zpěvačka Macy Gray, jež se kvůli Ozempicu vyhladověla až k hospitalizaci a před jeho užíváním varuje.
Sharon Osbournová si zase Ozempicem rozhodila metabolismus a nemůže přibrat. Tento lék je totiž původně určen pro léčbu diabetu, hubnutí je vedlejším efektem.
